Od čoudících komínků k ekologické výrobě
10.10.2023
V minulých vydáních DoTeKu jsme vám představili průřez 80 let historie elektrárny v Komořanech, která se začala stavět roku 1943. Z původní elektrárny se postupně proměnila v teplárnu s kombinovanou výrobou tepla a elektřiny. V posledním díle se podíváme na dlouhou cestu, kterou prošla, od malých čoudících komínků zamořujících okolí popelem a sírou k ekologické výrobě. A nahlédneme i do budoucnosti.
Výkon za každou cenu
První elektřinu začíná nová elektrárna v Komořanech dodávat na jaře 1951 a počátkem následujícího roku je dokončeno všech pět kotlů a tři turbíny. Padesátá léta jsou léta budovatelská. Republika potřebuje stále více energie, a tak zní úkol pro energetiky jednoznačně – výkon za každou cenu. Zvlášť když se zpozdila jak výstavba zdroje, tak i jeho uvádění do provozu, které bylo provázeno častými poruchami. Teprve v roce 1953 se výroba elektřiny přiblížila plánům. Životní prostředí tak není pro tuto chvíli v centru pozornosti. Pro stavbu druhého bloku elektrárny, která trvá do roku 1959, zvolili projektanti stejné technologie. To s sebou ale přináší podobné problémy – roštové kotle s nízkou účinností, poruchové elektrostatické odlučovače, které špatně zachytávají popílek, a nízké dvanáctimetrové komíny, které chrlí popel a jedovaté látky přímo do areálu elektrárny a blízkého okolí. Deset krátkých komínů elektrárny chrlilo do blízkého okolí popel a oxid siřičitý.
Tuny popílku na hlavách
„Když jsme šli vykoupaní po směně domů a foukal vítr ze západu, než jsme došli na vrátnici, byli jsme jak mákem posypaní,“ vzpomíná na tehdejší situaci v Komořanech Tibor Fekete, který v elektrárně pracoval od roku 1958. Údaje o spadu popílku a sazí v dobových médiích se značně liší, každopádně šlo o tisíce až nízké desetitisíce tun, které dopadaly na hlavy zaměstnanců a částečně i obyvatel okolních měst a obcí. „Tráva kolem Komořan nebyla nikdy, ani na jaře, zelená,“ píše v roce 1965 Lidová demokracie.
V roce 1960 se kvůli množství popílku, napadaného na střechu výrobního bloku a zatíženého deštěm, propadla střecha strojovny. Jak vzpomínají pamětníci, poté vedení firmy sestavilo četu, která pravidelně střechu od popílku uklízela a odvážela nákladními auty tuny popela.
Kromě popílku byl problémem i jedovatý kysličník siřičitý obsažený v kouřových plynech. Podle dobových zpráv se dokonce v roce 1962 hromadně otrávili zaměstnanci sousední úpravny uhlí. Na počátku 60. letech se atmosféra mění a otázka životního prostředí se dostává do popředí zájmu, v médiích se objevují časté kritiky a elektrárna se snaží hledat opatření, která by úniky znečišťujících látek omezila. Ne vše ale tehdejší technologie umožňují. Kvůli množství popílku se v roce 1960 propadla střecha strojovny.
První ekologická opatření
V roce 1961 je proto rozhodnuto, že zásadním, byť velmi náročným řešením, bude výstavba vysokého komínu, který rozptýlí znečištění do větší vzdálenosti. Jeho stavba trvala tři roky a po dokončení v lednu 1966 do něj byly postupně připojovány vývody z jednotlivých kotlů. Dalším opatřením byla instalace umělého tahu kotlů a mechanických odlučovačů popílku před elektrofiltry, které měly podle výpočtů zachytit asi 70 % pevného znečištění. Již v roce 1968 konstatuje Lidová demokracie, že spad popílku klesl na 6 600 tun na km2. „Největší škody ovšem působí únik kysličníku siřičitého, který mění okolní krajinu v poušť, hubí živočichy a ohrožuje zdraví lidí – vždyť rozleptává i ocel – ale proti němu je elektrárna bezmocná,“ dodává deník Lidová demokracie. Proto se už od 70. let začíná hovořit o fluidním spalování jako o technologii vhodné pro Komořany. Produkuje méně pevných exhalací a umožňuje odsiřování i spalování méně kvalitního paliva. Snímek zachycuje okamžik, kdy byl v průběhu roku 1966 postupně přepojován odvod spalin na vysoký komín.
Největší přestavba Komořan
K realizaci této myšlenky však dochází až o dvacet let později po privatizaci společnosti. Na počátku 90. let minulého století Mostecko řešilo, jak zlepšit v regionu životní prostředí a zároveň zajistit dodávku tepla pro města Most a Litvínov. Mezi zvažovanými variantami byla stavba zcela nových zdrojů, buď v Komořanech, nebo na místě zaniklé elektrárny Ervěnice, a také výstavba nového centrálního zdroje v Záluží. Nahradit měly jak komořanskou teplárnu, tak dva energetické bloky v chemičce. Posledně jmenovaný projekt ztroskotal především na financích, protože jeho náklady činily asi 20 miliard korun, což tehdy představovalo kolem 6 % rozpočtu celé České republiky.
Jako nejvhodnější a nejlevnější proto vítězí varianta přestavby komořanské teplárny, která začala pod názvem Retrofit v závěru roku 1993. Podle projektanta, americké firmy Power Enginners, šlo o jednu z největších přestaveb na fluidní spalování na světě. Navíc probíhala postupně za provozu, aby nedošlo k přerušení dodávek tepla. Hlavním dodavatelem technologií byla polská firma Elektrim a celá investice přišla na 4,5 miliardy korun. Odsíření probíhá pomocí přidání mletého vápence do kotlů. Změna technologie přinesla i zásadní omezení produkce odpadů – z popelovin se stal tzv. aditivovaný granulát, který se využívá ve stavebnictví. V 90. letech minulého století proběhla velká ekologizace teplárny, na fotografii montáž fluidního lože kotle.
Vize Teplo pro rok 2050
Přestože Retrofit přinesl zásadní omezení emisí pevných látek a následně i oxidu siřičitého, limity pro znečištění ovzduší z průmyslu se v rámci Evropské unie i nadále zpřísňují a teplárna tak musí přijímat další opatření na ochranu životního prostředí. Reagovat musí také na současný trend odklonu od spalování fosilních paliv. První krok udělala teplárna v roce 2022, kdy zprovoznila kotel na biomasu, který využívá dřevní štěpku.
Krokem dalším je připravovaná stavba zařízení pro energetické zpracování odpadů, ve zkratce EVO Komořany. Projekt má všechna potřebná povolení a uzavřené smlouvy o spolupráci s okolními městy, která mají zájem využívat zařízení pro likvidaci svého komunálního odpadu. Přísnější legislativa totiž nutí obce omezit skládkování a energetické využití upřednostňuje. EVO by mělo být v provozu již v roce 2026 a ročně zpracovat na 150 tisíc tun odpadu.
Posledním palivovým pilířem teplárny v Komořanech by měl být zemní plyn, který bude sloužit pro pokrývání regulace spotřebních špiček. Kombinace těchto tří zdrojů – biomasa, plyn a odpad – by měla teplárně postačit k postupnému odklonu od spalování hnědého uhlí tak, jak si to žádá evropská legislativa.
Pokud vás historie elektrárny v Komořanech zajímá, nenechte si ujít výstavu s názvem Když věk je jen číslo. Ta je k vidění v Oblastním muzeu a galerii v Mostě od 12. září až do 29. listopadu každý den mimo pondělí. Prostřednictvím dobových obrazů, fotografií, kronik, archivních článků a nejrůznějších historických exponátů ukazuje proměny komořanské elektrárny a teplárny v čase. Projekty na omezení znečištění ovzduší v Komořanech stále pokračují.
;)