Dvojrozhovor ze zavřeného divadla

Květnovou tváří Mostecka v kalendáři United Energy na rok 2021 je herečka Lenka Lavičková. Když jsem navštívila ji a její maminku, Janu Galinovou, v litvínovském Docela velkém divadle, vypadalo to tam dost jinak, než jsou diváci zvyklí. Divadelní bar se proměnil v natáčecí studio a sklad kostýmů, kde si herci právě vybírali, v čem vyrazí do ulic v rámci Týdne péče o duši. Dvě silné ženy se teď snaží zachránit divadlo, které před dvěma desítkami let začali budovat Jana a Jurij Galinovi.

Scházíme se u vás v divadle v květnu, což je měsíc, který patří v kalendáři United Energy právě tobě, Lenko. Jaký je to pocit – viset teď na zdi?
Lenka: Je to sice pěkné, ale já to nevidím, když se nikam nemůže. Ale u babičky visím. Jsem ráda, že si někdo myslí, že jsem tváří Mostecka.

Užila sis focení v teplárně?
Lenka
: Bylo to dobrodružné, lezla jsem po žebříku v šatech...  a na komíně...  stála jsem tam a doufala, že to zábradlí dělal někdo zkušený. Připadala jsem si jako hvězda, nalíčili mě, všichni mě obskakovali a navíc jsem si i prohlédla teplárnu, když jsme procházeli vnitřkem.

Má  to  i  stinnou  stránku.  Jako  kněžna  Valdštejnová  bys  za  normálních  okolností  na  prvního  máje  nastoupila  do  kočáru  a jela vítat poddané...
Lenka
: A zase nic. Už vloni byly Valdštejnské slavnosti zrušené, takže naše divadlo nabídlo městu, že je uděláme on-line z divadla. Snažili jsme se tam zakomponovat všechny věci, které tam normálně jsou. Vystoupení ptactva, drezúra koní – to byly samozřejmě loutky, tance, šermy  a  dokonce  jsme  na konci smažili langoše.  Letos už nikdo nečekal, že se to stane znovu. Když bylo jasné, že slavnosti opět nebudou, město nás oslovilo a natočili jsme krátké video ze zámku s trochou historie nejslavnějších Valdštejnů a zámku.

Vím,  že  se  hodně  snažíte,  pouštíte  pohádky,  vysíláte  živě,  teď  v rámci Týdne péče o duši se pohybujete i v ulicích města... Ale to vás přece neuživí?!
Lenka
: Pokud  jde  o  lidi,  získáváme  kompenzace  nebo  chodíme  na brigády. A když tolik necestujeme, jsme schopni se uskromnit nebo vyjídáme rodiny. Ale velkou zátěží je budova divadla, která si na sebe nemá jak vydělat a kompenzace nebo dotace se na ní nevztahují.  Spotřebovali  jsme  rezervy,  dali  jsme  do  toho  vlastní  půjčky a čekáme, kdy budeme konečně moci začít dělat něco, za co se budou dát utržit peníze.

Jana: My jsme tu budovu koupili, když spadla do konkurzu v roce 2001. Dali jsme do toho všechny své úspory, vypůjčili jsme si, pomohli nám kamarádi. Byla to ruina a doteď je, ale aspoň živá. Mrzí mě, že město Litvínov nám v tak těžkou chvíli zkrátilo dotace. Tento dům byl přitom u geneze celého  kulturního života tohoto města v dobách hluboké  totality.  Snažíme se vydržet, ale je to čím dál těžší. Nikdy jsem nevěřila, že se mohu dostat do takového stresu.  Obdivuji ty naše mladé, včetně Lenky, že to nevzdávají. Oni jsou stále optimističtí, mně to ale evokuje víc a víc dobu před rokem 1989. Rok 2020 byl rokem krysy a my jsme ho prožili přesně podle názvu: Nosili jsme si žrádlo do nory, tam jsme ho tajně jedli, a když jsme viděli člověka, tak jsme utekli.

Nezapomněli na vás vaši diváci?
Lenka
: Všechny ty živé přenosy nebo scénky ve městě jsou hlavně pro udržení kontaktu s diváky. Jsme strašně rádi, že diváci na nás nezapomněli a posílají nám i drobné dary, za které jsme vděční. Nám už je ale hloupé pořád natahovat ruce. Už osmý měsíc žádat o peníze? To už skoro vypadá,  že  jsme u těch lidí zaměstnaní.  Potřebných je hodně a stejné je to s videi. Diváci už nechtějí pořád sedět u počítače.

Jana: Za malou pomoc jsme rádi, ale potřebovali bychom větší, protože jsme na pokraji finančních sil. Věříme, že Ústecký kraj nás nenechá padnout a také přispěje.